Swag nebo nic!

Taky se vám zdají podivné sny?

28. března 2013 v 22:03 | Žanett |  Jiné..


Procházím se ztemnělou krajinou… Je zima, mráz mě objímá svýma chladnýma rukama a vločky na mě usedají jako na měkkou pohovku.


Vůbec nevím, kde jsem a dostávám strach. Krok za krokem se prodírám hustým houštím a jdu čím dál hlouběji do lesa. Začnu běžet a neohlížím se ani nalevo ani napravo, protože ze všech stran se ozývají hrozivé až hororové zvuky. Najednou se ocitám na holé pláni… No, vlastně ne holé.

Je plná malinkatých lidiček a zvířat. Pomalu ten zmatek pozoruji, až si mě všimne ten nejstarší a nejvousatější. "Co tady děláš a kdo jsi, vetřelče?" ptá se mě.
"Jsem Elinor, dcera mocného krále Horimisse a zabloudila jsem," odpovídám tomu maličkému a vůbec nechápu, co za slova mi to vychází z úst. Vždyť to nejsem já!!?? Mám hnědé vlasy, malinký nos a můj hlas není můj hlas. Pozoruji svou proměnu a v tu chvíli mě někdo zatahá za tričko - je to ten samý skřítek, který se mě prvně ptal…
"Pojď s náma do boje, bojujeme proti mocné vládkyni Endorině, která nám vzala naše rodiny a sebrala nám náš majetek a domy!" povídá se smutnýma očima, velkýma jako kaňon.
"Proč ne??" souhlasím, ale v duchu si říkám, jak to asi zvládnu.

Asi za dva dny, plných příprav a strachu, vyrážím do boje spolu s Potulníky - tak se jmenuje toto společenstvo malých lidiček. Ten nejstarší se jmenuje Lidumil a je to jejich vůdce.


…Šlapeme už dobré tři hodiny a pořád nic. Až najednou se přede mnou vynoří šíp a letí přímo na mě. Naštěstí rychle ucuknu a šíp se zabodne do stromu za mnou. "A je to tady," říká Lidumil.
"Co?" ptám se nechápavě.
"Endorina vyslala své sluhy, vlkodlaky, aby nás zlikvidovali a aby ona neměla žádnou práci," povídá a já se cítím hrozně a obávám se boje o svůj život.
"Do boje!!" zařvou Potulníci jako jeden muž a vyráží vstříc vlkodlakům a možná i svojí vlastní smrti.

Stojím jako přikovaná a nevím, co mám dělat… "Hej, přiveďte mi tu holku, co tak blbě civí," slyším za sebou chladný a zabijácký hlas.
Otočím se a hledím do tváře své matky. "Mami, maminko, tak si přece jen přišla!!" zajásám a vrhnu se k ní. Máma mě ale hrubě odstrčí a dá pokyn obrům. Ti mě zvedají ze země a začínají mi vázat tlusté provazy kolem rukou. Vysmeknu se jim a utíkám a utíkám, co mi síly stačí. Padnu zpocenou tváří do sněhu a hlasitě oddechuji. Tu se mě najednou kdosi dotkne a já sebou škubnu.
"Jsi to ty, Elinor?" ptá se mě… Ano, je to Lidumil! Málem bych ho nepoznala, vousy má zkrácené, hlas se mu třese a nemá jedno oko.
"Lidumile, co se ti stalo?" říkám zděšeně.
"Endorin je silnější, než jsme si mysleli, pojď, musíme se zachránit, dokud je čas!" říká Lidumil a pomáhá mi vstát. V tu chvíli uslyšíme hlasy a tak se rychle musíme vydat na cestu. Běžíme ruku v ruce, přes holé pláně, přes hustý les. Prodíráme se houštím, až najednou dojdeme ke hluboké strži. Podíváme se jeden na druhého…

"Teď už mi neutečete!" uslyším najednou ten známý chladný hlas.
"Musíme skočit, jinak naše životy skončí v rukách této ohavné a kruté vládkyně," křičí Lidumil… Zavřu oči, chytnu se s ním za ruku, odrazím se od kamene a skočím do té hluboké propasti. A padám, a padám a padám…

Najednou se zděšená probouzím a zjišťuji, že to byl jen sen, a jsem ráda, že se to nestalo ve skutečnosti. Ale pozor! Sny se také můžou vyplnit….
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama